top of page
  • Obrázek autoraRadek Dán

Lidé


„Tak jaký to tam je, v tý Kanadě? Jaký jsou tam lidi? Nekoukaj na Tebe skrz prsty, že seš přistěhovalec?“ Hned na začátku je důležité říct, že téměř kdykoliv použiju ve své odpovědi výraz „tady v Kanadě“, dopouštím se obrovského zjednodušení a zevšeobecnění. Kanada je druhou největší zemí na světě a celý evropský kontinent by se do ní vešel dvakrát. Co chci říct je, že když mluvím o Kanadě, míním tím provincii Ontario, ještě přesněji hlavní město Ottawu, která je ve srovnání s Prahou nebo třeba s Montrealem, či Torontem výrazně menší metropolí. Samozřejmě, ze země s jednou z nejmenších hustot zalidnění má relativně nízký počet obyvatel, ale ani to neznamená, že bych se cítil na nějaké velké zobecňování, částečně také proto, že tu žiju teprve pár měsíců.

Co je na mojí momentální profesi fluktuujícího suplujícího učitele v tomhle ohledu fajn, je skutečnost, že se denně setkávám s velkou spoustou nových lidí a (s výjimkou období, kdy jsem několik dnů za sebou na jedné škole) to množství se neustále zvětšuje. No a mozek si zpracovává svou sociologickou studii a dělá výstupy. Člověk má tendenci si věci trochu zjednodušovat a pak už je jen krůček ke stereotypům. Upřímně, myslím, že jsou v tomhle ohledu v podstatě nevyhnutelné. Nebo se jim můžu lehce pokrytecky vyhnout s pomocí frázičky „z mojí zkušenosti“. Posuďte sami rozdíl mezi tím, když řeknu:

Kanaďané jsou vesměs přátelští lidé, kteří jsou ochotní pomoci.

a pak...

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že drtivá většina Kanaďanů, se kterými jsem se tady setkal, byli přátelští lidé, kteří mi byli ochotni pomoci.


V podstatě říkám to samé, ne? Tak jo. A teď už k mým zážitkům a zkušenostem. Drtivá většina Kanaďanů, se kterými jsem se tady setkal, byli fakt přátelští lidé, kteří, pokud jsem to potřeboval, mi velmi ochotně poradili, či pomohli. Chodím se psem na procházku a devět z deseti lidí, které potkám, se usmějí a pozdraví. Sousedi (kteří mě v podstatě ani nemůžou pořádně znát) mnohdy vylezou z garáže nebo prostě přestanou dělat cokoliv, co zrovna dělají, jen aby prostě pozdravili. Ze začátku mě to až děsilo! :-D Nee, prosím, nevylejzej z tý garáže, to je v pohodě, já tu jen procházím s pejskem!

Auta zastavují, a dávají vám přednost, i když jste stále ještě nějakých dvacet metrů od přechodu. Minulý týden si tak s Frankie přecházíme brutálně na červenou (všimněte si, jak se snažím rozložit vinu mezi sebe a psa, který je zcela nevinen) a já poté, co to zjistím, se gestem omluvím a rychle přeběhneme na druhou stranu. Nikdo se nerozjíždí, ani netúruje motor ani na nás netroubí a negestikuluje. Auta v klidu stojí, všichni vidí, že se cítíme provinile a jediné, co je zajímá je, aby nás nepřejeli.

Řidička autobusu se usměje, popřeje dobrý den a jindy zase řekne: „Ta mašina dneska nějak blbne, tak to neřešte a posaďte se.“ Tak to neřeším, posadím se a jedu zadarmo. Dnes jsem jel s řidičem, který zastavil na zastávce a poté, co se minutu nic nedělo, a já si začínal myslet, že máme poruchu, k nám doběhla nějaká paní. Celá udýchaná poděkovala, pípla si, sedla si, řidič mírně pokynul hlavou a jelo se. Milí chlapíci jsou i popeláři, kteří, vida obdivný pohled mého dvouletého syna, zatroubí, usmějí se a zamávají.

V nemocnici se sice čeká dlouho (pokud jste na pohotovosti, tak mnohdy i extrémně dlouho; zlatá ÚVNka ve Střešovicích!), ale personál je bezvadný, všichni jsou ochotni poradit, když něco/někoho hledáte, žádný doktor s vámi nejedná povýšeně. Nikdo vám neřekne tady (u dveří, kde na vás pokaždé, když se otevřou, civí plná čekárna lidí) se svlékněte. Všichni jednají vlídně a s úsměvem, protože to evidentně berou jako důležitou součást své práce.

Ve výčtu samozřejmě nemohou chybět kolegové učitelé, s těmi se setkávám nejvíc. A opět, velká většina z nich jsou milí lidé, kteří ochotně poradí (a že tu radu coby suplent často potřebuju!). Mají pochopení, usměrní, vysvětlí. Suplent je pro ně rovnocenný partner, navíc vedení školy i kolegové velmi často a nahlas děkují, že jsem dorazil, abych vypomohl. Vědí, že vstávat každý den s tím, že nevíte, kam pojedete a koho a co budete učit, není žádná sranda. V systému vzdělávání vidím podobně vstřícný a laskavý přístup ke studentům, což vypadá na první pohled skvěle, ale má to svá úskalí. Ale o tom až jindy.

A jestli na mě občas někdo hleděl skrz prsty? Jistě to někdy přijde, ale zatím se mi to nestalo. Už při příletu do Montrealu, kde jsem absolvoval závěrečný pohovor v rámci svého řízení k získání trvalého pobytu, se na mne slečna v uniformě na konci našeho rozhovoru krásně usmála a řekla: „Tak to je vše! Jako osoba s trvalým pobytem máte veškerá práva kanadského občana, kromě toho volebního. Gratuluju a vítejte v Kanadě!“ Tuhle poslední větu jsem od té doby slyšel hned několikrát, v podstatě téměř pokaždé, když jsem mluvil s nějakým svým kolegou nebo spoluhráčem z fotbalu a řeč se stočila k tomu, že jsem tu teprve pár měsíců a získal jsem „permanent residency“. Kanada je v otázce imigrace dost unikátní zemí a tohle téma si určitě zaslouží samostatný příspěvek.

Určitě se účelově nesnažím pět chválu na zdejší společnost, jsou to stále ještě spíše první dojmy, zážitky z komunikačních situací, do kterých se tady denně dostávám. Na hodnocení je ještě brzy, jsem tu teprve tři čtvrtě roku. Ostatně, v některém z následujících příspěvků budu psát o životním stylu a tam to tak pozitivně vyznívat nebude. Taky mě napadá, že můžeš, milý čtenáři, z mého dnešního psaní cítit jakýsi podtón ve smyslu „hmm, tak to máme v Čechách co dohánět, u nás místo milýho řidiče spíš nas..nej a místo přívětivýho doktora, spíš arogantní..“ Tak to nebylo míněno, navíc si myslím, že jsme v tomhle jako společnost za posledních pár let udělali velký pokrok. Prostě jiná země, jiná historie, jiní lidé, odlišné nastavení hodnot a myšlení…

Můžeme si ale položit otázku: Existuje ve formování lidí něco, co tady dělají odlišně a je to přenositelné? A pak také: Pokud ano, stojíme o to? Na první otázku budu hledat odpovědi, na druhou si sám neodpovím, to je na širší debatu. Třeba někdy nějaká taková proběhne. :-)



156 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Vlčí máky

Kanadský sen

1 則留言


Pavel O.
Pavel O.
2023年11月27日

Mé zkušenosti jsou z Toronta, Burlingtonu a Oakville. S popisem lidí a chováním na veřejnosti naprosto souhlasím. Mám úplně stejnou zkušenost s řidiči, lidmi ze sousedství i s doktory. Co bych dodal, nikdo nevyšiluje a není nervózní ve frontě u pokladny a při čekání na cokoliv obecně.

按讚
bottom of page