Dostávám zprávy z Prahy, že už to zima pomalu balí, no, tady to nejspíš ještě chvilku potrvá. Nebudu ale čekat, až skončí a hezky začerstva o ní napíšu, dokud tu je. Nejspíš si říkáte: „Zima v Kanadě? Nic banálnějšího bys tam neměl?“ Nenechte se odradit a vydržte, zas taková nuda to nakonec není.
Listopad. „Tvoje první zima v Kanadě?“ Potutelné úsměvy. „Jsi na ní připravenej?“ Tedy zbrojím. Připravuju lyžařské rukavice, mojí oblíbenou olympijskou Raškovku a šetřím na kabát, neboli „parku“ (slovo z jazyka Nenets, původních obyvatel severního Ruska a taky Alelut), zjednodušeně velmi teplý kabát s kapucí. Všechno oblečení a boty se tady řídí jednoduše teplotou, materiál je podružný, hlavně aby to hřálo. Tchýně mi pomůže vybrat zelenou parku do -30°C , následně si pak zajedu pro nadkotníkové boty do -20°C, v garáži najdu obří boty do sněhu, ke kterým se nikdo nehlásí, a je to. Tak se ukažte, pane Frost!
Prosinec. První sníh ještě před Vánoci! Jupí, budou bílé, to už jsem sakra dlouho nezažil. Na svátky přilétají z Česka V&V a všichni, včetně třetí ratolesti, bezmála dvouletého B. si toho kyprého bíla náležitě užíváme. Zima nic moc, v noci -15, přes den mezi -10 a -5, někdy i nad nulou. Všichni kolem říkají: „Počkej na leden, to něco uvidíš!“
Leden. Zima probíhá celkem normálně, občas napadne sníh, pak zase zčásti roztaje a pak zase připadne. Obří pluhy brázdí hlavně hlavní silnice, odhrnují a solí o sto šest. Občas je i ledovka, ale že by nějak mrzlo, až praštilo, to se říct nedá. Co je asi potřeba dodat je, že silnice tady v Ottawě, ale nejspíš i jinde, jsou samá díra. Není to tím, že by je při stavbě nějak odbývali, ale prostě tím dost extrémním rozpětím teplot (léto klidně i 35°C a pak v zimě to samé do mínusu), sněhem, ledem a solí, prostě vozovky tady dostávají slušně zabrat, včetně velkého provozu, protože tady všichni jezdí autem (MHD využívá cca 10% obyvatel města).
Jedno ráno uprostřed ledna se jako vždy probírám emailem od dispečerky, která rozesílá seznamy škol, které žádají o „supla“ a hned v předmětu mailu mě zarazí výraz „snow day“. Tak je to tady, zatím jsem o tom jen slyšel, teď toho budu přímým účastníkem. Jde o to, že velká část žáků, jezdí do školy žlutými školními autobusy, no a když trochu víc nasněží, tak je školská rada pro ten den zruší. Důvodem je hlavně bezpečnost, pověstné žluté podlouhlé boxy totiž jezdí sbírat děti do všemožných menších ulic a zákoutí a tam teda fakt odhrnuto a posoleno není. Z pozice suplenta se přiznám, že mi to, že je ve třídě místo 26 dětí jen 6, vůbec nevadí, ale rozumím tomu, že běžným učitelům může snow day narušit plány (Ovšem i mezi nimi se bezpochyby najdou tací, kteří si mnou ruce :-) ).
Únor. Tak co bude? Zažiju nějaký pořádný mráz, který jsem ještě nezažil? Provokativně se se svou ženou sázím o pivo, že během téhle zimy neklesne teplota pod – 30°C. Hned druhý den po sázce vychází předpověď na následující dny a je to tam, jednu noc to prý klesne na -32°C. S chladným větrem (tzv. „wind chill“) pak pocitová teplota bude až -37°. Dlužno podotknout, že obecně jsou teploty v zimě ve vnitrozemí (např. provincie Manitoba) ještě o něco nižší, třeba -42°. To už si venčení psa představuju jen velmi těžko. Každopádně, 4. února teplota fakt klesla na oněch -32, a protože foukalo, tak pocitově na mínus 37. A moje pocity? No, chůze šla poněkud ztuha, pocit na obličeji až do mírné bolesti, konečky prstů ani v teplých rukavicích moc necítíte. Nosní dírky se lepí k sobě, musíte občas zakroutit nosem, aby se to zas rozlepilo. Tohle už je teplota na omrzliny (anglicky „frostbite“, tedy kousnutí mrazem), pobyt venku je potřeba zkrátit na minimum. Venčení dítěte nula, pes maximálně 5 minut, za prvním rohem se vyčůrala a mazala sama domů.
Výhra v sázce měla pro mou ženu ale příchuť vítězství Pyrrhova, protože to byl jediný takhle mrazivý den této zimy. Místní pamětníci mluví v souvislosti s minulými zimami třeba o týdnu, kdy teploty klesaly k mínus třiceti. Meteorologové mluví o nadprůměrně teplé zimě a já říkám, že je to globální oteplování v přímém přenosu. Za všechny příklady ten nejmarkantnější a pro mě osobně ten nejsmutnější. Rideau Canal (viz odkaz) je největší ledové kluziště na světě. Bezmála osmikilometrový pás ledu vinoucí se centrem Ottawy každou zimu láká tisíce lidí k projížďkám, hokejovým mini zápasům, můžete se zastavit u stánku a dát si (nejspíš) mizerný kafe a něco na zub. Co Vám budu říkat, moc jsem se na tuhle atrakci, součást zimního festivalu Winterlude, těšil. Ano, tušíte správně, letos se poprvé po neuvěřitelných 52 letech neotevřela. Podmínka byla jednoduchá, deset po sobě jdoucích dnů nesmí teplota stoupnout nad -10°C, no a letos to v bývalém nejchladnějším hlavním městě světa prostě neklaplo. Dnes je 27. února, všude kolem sníh a zima to pořád je slušná, ale změny se dějí. Spousta Kanaďanů na to hledí tak, že se pro ně život stává snesitelnějším, zimy budou kratší a méně drsné a období tepla delší, léta teplejší, kanadské víno pitelnější. Globálně to však příjemná zpráva není. Mé mladší dceři jsou teď necelé 4 měsíce a v roce 2100 jí bude nějakých 78 let. Moc bych si přál, aby neprožívala své stáří v klimatickém pekle. Třeba se ještě probereme a zvládneme klimatickou mitigaci a adaptaci dovést do nějaké udržitelné míry.
První kanadská zima se pomalu chílí ke konci, byla vlastně celkem fajn, hlavně sněhu bylo hodně. Snad se někdy dostanu i na lyže, na pořádné hory je to z Ottawy daleko.
Comments