Původně jsem dnes chtěl psát o něčem jiném, ale přišly do toho volby a nelze tedy jinak, než o nich. Dům nebo spíš domek, který je uprostřed Cooper street v centru Ottawy tak trochu utopený v zástavbě věžáků, jsem v lednu navštívil dvakrát, u příležitosti obou kol prezidentských voleb. Pokaždé to byl moc příjemný zážitek, hlavně proto, že se cítíte tak trochu jako doma. Všude čeština, všichni se usmívají, protože prostě na ambasádu dorazil krajan (který se sice plaše, ale taky usmívá) a někde uvnitř tam máme všichni zakódováno, že i když se neznáme, tak se rádi vidíme a hlásíme se k sobě.
Já jsem doposud vždycky volil jen ve školních budovách, a přestože mi to přijde naprosto normální a vlastně i fajn, volit na ambasádě je o něco více vzrušující. Namísto prostorných, poněkud sterilních chodeb a dlouhých stolů s bílými prostěradly – ubrusy, vás uvítá malá vstupní chodba vedoucí k volební místnosti, která vypadá spíše jako větší pokoj pro hosty. Všude koberce, dřevěné podlahy a nábytek, vše evidentně už dlouhá léta využívané, leč velmi dobře udržované. Převládá karmínová a hnědá a vy máte celou dobu pocit, že si chcete někam zalézt a usadit se do čalouněného křesílka s knihou. Je tu prostě útulno. Také provoz je na rozdíl od voleb doma minimální, takže toho samozřejmě využijete a poklábosíte s volební komisí. Tak jdeme na to, úprava volebního lístku, všímám si, že urna je malá a vypadá křehce; hop a je to! Paní z konzulárního mě ještě mile upozorní, že mi za 6 měsíců končí platnost pasu, ať jí napíšu a ona mi pak vše potřebné pošle. Přešlapuju, už nevím, co bych, je čas jít. Přistihnu se, že si vlastně přeju, aby bylo i to druhé kolo, abych si mohl malý výlet do české kotlinky na Cooper street zopakovat. Jediný mužský člen volební komise rozetne krátké ticho a vše uzavře: „ Tak pane, za čtrnáct dní se budeme zase těšit!“ „Asi jo, viďte..“, odpovím a s úsměvem se odporoučím.
V pátek 27. ledna pár minut před pátou se opět jako před dvěma týdny probrodím ze stanice nadzemky hromadami sněhu až k domečku. Vystoupám po schodech, v salónku před volební místností voní čaj a káva. „Jasně, poznávám českou olympijskou čepici, vítejte zpět!“ halasí pán. Lístek s generálem vložím do obálky, tu pak do urny a ptám se, kam můžu zahodit toho Babiše. Hned tuším, že jsem asi malinko přestřelil, a taky že jo, pán mě zdvořile usměrňuje, abych byl korektnější. Dělá to ale s úsměvem a dodává: „No nejste s tím komentářem první a jistě ne ani poslední“. Všichni tušíme, jak to tady v Kanadě dopadne a mně k tomu v hlavě běží spousta otázek. Zdánlivě jednoduchá odpověď na tu, proč v zahraničí většinou hladce vítězí liberální demokracie nad extremismem a populismem a proč tudíž Petr Pavel drtivě porazí Babiše, ve mně probouzí zvědavost. Nechci se omezit jen na hypotézu, že jsou tu povětšinou lidé vzdělaní, kriticky smýšlející a otevření, a tudíž jsou výsledky voleb takové, jaké jsou. Kolik Čechů tady vlastně žije? Kolik z nich jen pracovně na pár let, a kolik trvale? A ze všeho nejvíc, co je to za lidi? Co je přimělo k tomu se vydat přes oceán? Uvidíme, co se mi podaří zjistit, každopádně dám před koncem své zdejší mise vědět. No, a do té doby si musím vystačit se svými hypotézami
Ale zpět na ambasádu. Čaj a káva v již zmíněném salónku jsou vyšperkovány štrůdlem a vše je připraveno pro nás, voliče! Pecka! Pozvání nemohu odmítnout. Seznamuji se s členkou Lenkou a bavíme se o našich dosavadních zkušenostech z oblasti školství; ona z pozice rodiče, já nabízím pohled fluktuujícího učitele. Na krátko se objeví i pan velvyslanec, aby pozdravil krajany, usmívá se, působí velmi milým a vlídným dojmem. S Lenkou ještě u dveří otevřeme téma České školy v Ottawě. Už o ní něco vím, jde výhradně o výuku českého jazyka a má studenty všech věkových kategorií. Nedávno jsem byl v podstatě náhodou pozván na jedno setkání těch spíše starších studentů (většinou 50+) a řeknu vám, poslouchat jejich životní příběhy je kouzelné. Vlastně to trochu zapadá do mých výše zmíněných otázek o Češích tady – zatím prázdných políček, které bych rád poskládal do nějaké smysluplné mozaiky.
Najednou cítím, že bych se k téhle partě lidí hrozně rád přidal a něco mi říká, že se to dříve, či později stane. Celý život učím Čechy anglicky a teď je na obzoru šance vyzkoušet si učit Čechokanaďany česky. Je dobré mít neustále něco na obzoru. Taky je fajn, že vyhrál pan generál; po dlouhé době prezident, který bude jistě důstojně reprezentovat, nebude arogantní a také nebude ohýbat ústavu k prasknutí. A to, že sedmdesáti procentům oprávněných voličů záleženo na tom, kdo bude příští hlavou státu, mi přijde super. Třeba se blýská na lepší časy.
Commentaires