Každý z nás už se nejspíš někdy setkal s výrazem „Americký sen“. Pojem z druhé poloviny 19. století, který se opíral o myšlenku společenského vzestupu a zbohatnutí na základě tvrdé práce, odvahy a houževnatosti, byl spojován především s imigranty, kteří z různých důvodů odcházeli do Ameriky za novým životem. Tenhle pojem se postupně během 20. století formoval a zdá se, že po druhé světové válce z něj zbyl jen materialismus (dům, auto atd.) a konzumní způsob života střední třídy. Už od třicátých let se ale drtivá většina Američanů za svým snem posunout se do vyšší společenské třídy (myslím z hlediska financí - na třídy z hlediska původu nebo zaměstnání se v USA tak, jako třeba v Británii, nehraje) pachtila marně. A tak tomu je i dnes. V dnešní době už platí, že Amerika je na tom s výše popsanou společensko-ekonomickou mobilitou směrem nahoru (s ohledem na to, že se řadí mezi rozvinuté země) v podstatě dost mizerně. Podle nedávného průzkumu Standfordovy Univerzity je pravděpodobnost, že se dítě narozené do rodiny ve spodní pětině příjmů během svého života vyšplhá do té nejvyšší pětiny pouhých 7,5%. Podle téhož průzkumu má stejně situovaný kanadský novorozenec šanci se posunout do nejvyšší pětiny téměř dvojnásobnou (13,5%) a podobně je na tom v Evropě třeba Dánsko. Slovy Fareeda Zakarii z knihy Deset lekcí pro postpandemický svět: „Americký sen žije a vede se mu dobře, jenom to není v Americe“.
Jak tedy vypadá ten „Kanadský sen“? Existuje ten pojem vůbec? A opírá se o stejnou definici založenou na společenském vzestupu a blahobytu? Těžko říct.. Jedno je ale jisté, Kanaďané se celkově vzato mají dobře. Je to ekonomicky silná země, která od druhé světové války nerušeně pracuje na svém rozvoji ve všech možných oblastech, počínaje zákony, přes důchodový systém, zdravotnictví až po školství. Žije tu spousta lidí, kteří se mají dobře, střední třída je tu (na rozdíl od mnoha jiných rozvinutých zemí) široká a relativně bohatá. Hodně lidí si může dovolit koupit si dům, je běžné, že rodiny mají dvě auta, utrácejí dost peněz za jídlo (i proto, že se rádi najedí v restauraci nebo si často místo vaření objednají tzv. „take out“), oblečení, ale především za služby a cestování. Starší lidé z výše zmíněné střední třídy se nemusí stresovat z toho, co bude, až půjdou do důchodu, protože je díky daním, který stát vybere a robustnímu sociálnímu pojištění čeká solidní penze. Za ní si pak, pokud žijí s partnerem, stále budou moci dovolit onen dům i nějaký ten výlet do zahraničí.
Nelze se pochopitelně vyhnout myšlence, že s blahobytem jde často ruku v ruce i materialismus a konzumní způsob života. Podle mě zdejší společnost do nemalé míry konzumní je, ale má spoustu „odstínů“ a rozličných aspektů, které tuhle konzumnost částečně absorbují, například multikulturalismus, velký zájem o život a kulturu původních obyvatel, místní komunitní život, či obrovský zájem o sport (hokej a v poslední době i fotbal).
Z mého pohledu je Kanadský sen určitě z části založen na myšlence blahobytu, ale na rozdíl od toho Amerického se mnozí Kanaďané hrdě hlásí k tomu, co v Americe nenajdete: dostupné veřejné zdravotnictví z části podobné našemu systému, fungující důchodový systém, levnější vysokoškolské vzdělání a výrazně menší pravděpodobnost, že na vás, nebo vaše dítě někdo vytáhne střelnou zbraň. Velmi zjednodušeně řečeno, Kanada je výrazně solidárnější a bezpečnější zemí. První rok tady mě utvrdil v tom, co jsem o Kanadě věděl už v předešlých letech. Tahle země je až fascinující fúzí fenoménů spojených s fungováním společnosti ve Spojených Státech (životní styl, popkultura) a prvků fungování státu, jež vidíme v Evropě, která je od Ameriky tak odlišná. Kromě již zmíněného zdravotnictví má Kanada podobný systém přerozdělování HDP jako Evropská unie; tady se to jmenuje „Equalization program“. Zjednodušeně řečeno, bohatší provincie (např. Ontario) odvádějí do společné kasy více, pak se měšec přerozděluje a ty s menším HDP (např. Quebec) dostávají větší podporu, třeba ve formě dotované předškolní péče nebo levnějších univerzit.
Zatím to vše vypadá dost růžově, ale všechno má svá pro a proti. Ani Kanadě se v poslední době nevyhýbají sílící hlasy podporující populisty. Jedná se hlavně o konzervativní politiky jakým je čerstvý předseda konzervativců Pierre Poilievre, který hlásá, že chce svou zemi učinit tou nejsvobodnější zemí na světě. Svoboda v jeho podání ale znamená omezení moci vlády na naprosté minimum. Těžko říct, zda v době Covidové pandemie, globální změny klimatu a války spojené mimo jiné s inflací je tohle ten správný směr. P.P. například otevřeně podpořil nedávný podle mne nesmyslný konvoj kamioňáků protestujících proti povinným vakcínám při cestách mezi provinciemi nebo do USA (který na týdny paralyzoval celé centrum Ottawy) a další z jeho idejí je třeba zrušení tzv. Uhlíkové daně, která má firmy motivovat k zavedení zelenějších technologií. Kritizuje též veřejnoprávní medium CBC, které podle něj slouží vládě a tak dále...
Tenhle člověk se momentálně těší nemalé podpoře, kritika výše zmíněných výdobytků na úkor americké „svobody“ je totiž stále silnější. Pravdou je, že díky vyšším daním je řada věcí v Kanadě znatelně dražších než ve Státech, od oblečení přes elektroniku, až po dům. Také daně z příjmu jsou v USA nižší, a tudíž Američanům zůstane v kapse po výplatě víc peněz. V širší perspektivě se ale jedná o klam, protože to, co vám zbyde v kapse, dáte za zdravotní péči (např. porod, pokud máte zdravotní pojištění, stojí kolem 3000,-$, tedy přibližně 66.000,- Kč, pokud pojištění nemáte, tak vás to bude stát čtyřnásobek) nebo za studium svých dětí. Také je potřeba zavčasu myslet na důchod, protože pokud si nešetříte, dostanete v 67 letech tisíc dolarů měsíčně a budete doufat, že vám místní státní samospráva dá nějaké stravenky na jídlo nebo slevu na mizernou MHD. I tak ale evidentně hodně lidí po téhle svobodě touží. Možná si myslí, že by si dokázali hodně vydělat a pak s těmi penězi rozumně nakládat, což samozřejmě dává smysl, ale podle mého nazoru bude takových spíše menšina.
Chce se mi věřit, že i přesto si Kanaďané, sen-nesen, podrží své dosavadní plusy: vzájemný respekt, multikulturalismus, fajn život bez strádání a solidaritu k těm, jež na něj nedosáhnou.