Dnes se podělím o zkušenost ze dne nebo spíše období, kdy si tady v Kanadě, ale samozřejmě také ve Státech, Británii, Austrálii atd. lidé (mohutně) připomínají Den válečných veteránů. Přiměla mě k tomu jednoduchá otázka jednoho mého kolegy, který se mě během oběda zeptal, zda u nás Den veteránů slavíme. Odpověděl jsem mu, že moc ne a hned jsem o tom začal přemýšlet… Možná nám trochu křivdím, v posledních letech se to dost mění. Když se podívám na různé články na internetu z období mezi lety 2000 - 2010, tehdy se oslavy omezovaly spíše jen na armádu, dnes už je u nás na ulicích začátkem listopadu docela červeno.
Střih o hodinu zpět. Všichni z Brookfieldské střední se schází ve velkém auditoriu. Odhadem 600 studentů, nějakých 30 pedagogů, podpůrní pracovníci a vedení. Perfektně připraveným programem nás provází dvě studentky, jejich počínání včetně verbálního projevu je suverénní, všichni jim věnují pozornost a řídí se jejich pokyny: ”Dnes není potřeba tleskat…, sundejte si prosím čepice a kapuce…, povstaňte prosím k uctění památky…” Program trvá přibližně 30 minut, tón je vážný, ale příspěvky jsou svižné, k věci, bez nadbytečného patosu. Nejprve krátké povídání o tom, jak v obou světových válkách sloužili v kanadské armádě původní obyvatelé a také černošští Kanaďané. To jsem očekával; na otázku proč, odpovím v budoucnu, v samostatném příspěvku. Ani jedné ze zmíněných skupin se po válce nedostalo zdaleka takového uznání a zacházení jako veteránům bílé pleti. Výmluvné bylo sdělení jednoho domorodého veterána popisujícího komunikaci vlády s jiným vojákem z řad původních obyvatel: “Děkujeme za Vaši službu, zde je kousek pozemku.” Načež podotkl, že ten pozemek byl menší, než jaký dali před tím veteránům bílé pleti a nacházel se na území, které původně patřilo kmenu tohoto vojáka, takže mu vlastně darovali něco, co už předtím bylo jeho vlastnictvím…
Následuje asi 3 minutové video, ve kterém učitelé odpovídali na otázku, proč nosí na klopě květ vlčího máku. Někdo kvůli dědovi, který sloužil v armádě během druhé světové, někdo proto, že zná ve svém okolí řadu veteránů z různých dalších misí a jiní prostě proto, že chtějí ukázat úctu všem členům armády, kteří pomáhali a byli ochotni obětovat svůj život pro bezpečí a ochranu druhých.
Posledním video příspěvkem je slavná báseň In Flanders fields (Na Polích ve Flandrech), ve které najdeme kořeny symboliky kvítků vlčího máku. Přestože tuhle báseň znám již dlouho a využíval jsem jí I ve výuce, až během ceremonie jsem se dozvěděl, že autor, lékař a učitel John McCrae, který sloužil ve Flandrech (Belgie), byl Kanaďan, vždycky jsem si myslel, že byl z Británie. Každý verš básně byl recitovaný jiným studentem/studentkou hovořící odlišným jazykem. V básni zazněla kromě angličtiny a francouzštiny korejština, japonština, arabština, turečtina, perština a nejspíš ještě další jazyky.
Skutečnou perličkou, která mi možná přišla “až moc”, pak byla krátká ceremonie, během níž tři studenti oblečení do jakýchsi šedých uniforem provedli formální ceremonii položení věnců na improvizovaný stojan na podium. Dva z nich salutovali a pak pokládali a třetí hrál lehce nervózně na trumpetu (nicméně tíhu okamžiku unesl). Pak velmi vojensky odpochodovali, zvedaje u toho kolena až nad pás.
Ilustrativní foto. tradiční ceremonie na Katolické střední škole sv. Josefa ve Windsoru (Ontario), 10. listopadu 2023; zdroj Chris Campbell, CTV News Windsor
Na samotný závěr připravil autor scénáře videoklip nadčasové písně Imagine od Johna Lennona, která mimo jiné vyzývá k celosvětovému míru, což mi přišlo fajn, navíc mám tuhle píseň moc rád i díky její hudební kvalitě. Jen při “Imagine there´s no countries…and no religion too“ mě napadlo, co asi běží v hlavách všem těm mladým, méně, či více ortodoxním vyznavačům judaismu, muslimům, křesťanům a dalším nábožensky založeným studentům. Myslím, že pro mnohé by tahle představa mohla být až příliš „outside of the box“. Každopádně, za půlhodiny je vše hotovo a nezdá se mi, že se někdo z oněch šesti stovek studentů začal během programu nějak výrazně nudit nebo by zcela ztratil pozornost, takže to evidentně bylo dobře vymyšlené. Jediné, co mi vrtá hlavou je, proč se nějací 3 studenti uprostřed programu zvedli a požádali (zrovna) mě o opuštění místnosti z osobních důvodů.. Dovedl jsem je k zástupkyni a dál už nevím nic. Do osobních důvodů mi nic není, ale znáte to, lámete si hlavu, co mohlo být příčinou jejich odchodu. Možná někdo z jejich rodiny sloužil v armádě a tohle jim působí bolest? Dost spekulací, posuňme se o několik hodin dál.
Ještě téhož dne nám (učitelům) přišel email od vedení školy, který nešetřil superlativy:
Rádi bychom vyjádřili naši mimořádnou vděčnost těm z vás, kteří se podíleli na tom, že dnešní shromáždění ke Dni památky věnované válečným veteránům bylo neuvěřitelně dojemným a působivým okamžikem v našich životech. Od řečníků přes scénáristy, tvůrce videa, učitele a ostatní zaměstnance školy… vše se krásně spojilo v dokonalý výsledek.
Připravit takovou událost vyžaduje hodně tvrdé práce a odhodlání, zvláště v období čtvrtletní klasifikace a průběžných zpráv. Děkujeme J a D. za to, že se ujali vedení, a jejich týmu za jejich tvrdou práci.
Cítíme velké štěstí, že jsme součástí komunity naší školy.
Mnohokrát díky,
A,B a C
Tenhle email a mnohé další situace, kterých jsem byl svědkem, jako například oslavy veteránů a příslušníků armády v aktivní službě během významných sportovních akcí nebo ceremonie, které armáda organizuje pro rodiny a přátele u příležitosti slavnostního vyřazení členů armády po skončení jejich služby, ukazují, jak si kanadská společnost armády cení. Nabízí se otázka, zda tohle všechno není nějak tlačeno shora, jako nějaká propaganda na úrovni provinční nebo federální vlády. Když se ale rozhlédnete začátkem listopadu kolem sebe, tak málokdy uvidíte někoho bez vlčího máku v klopě a některé rodiny si i před své domy zapichují do trávy cedule s nápisem Lest we forget (zjednodušeně “Nezapomeňme”). Když se s lidmi bavíte, tak tohle téma aktivně zmiňují a cítí se hrdě, když je někdo z jejich blízkých veteránem nebo aktivně slouží. Vypadá to tedy, že je to autentické jednání vyplývající z autentických emocí.
Tak, a teď bych měl možná vše shrnout, porovnat a zamyslet se nad tím proč je to u nás tak, jak to je. Ale neudělám to. Nebudu se pouštět do obtížně srovnatelného. Každý z nás se může zamyslet nad tím, co je správné, a jestli vůbec něco jako “správné” v tomhle smyslu existuje. Každý národ je formován svou historií, svým specifickým, socio-kulturním prostředím a samozřejmě i zásadními aktuálními událostmi. Bude zajímavé sledovat, zda a případně do jaké míry ovlivní současná válka na Ukrajině a další válečné konflikty náš pohled na armádu jako celek, a tím pádem I na její jednotlivé členy.
Přestože můj táta strávil v armádě velkou část svojí profesní kariéry a k uniformě a vojenskému řádu jsem vlastně vzhlížel s určitým obdivem, vojna, válčení a zbraně mě nijak zásadně neoslovily. Jsem pacifista, s hrůzou sleduju planoucí válečné konflikty na Ukrajině, Blízkém východu, či v Africe a děsí mě počty mrtvých umírajících následkem masových střelných útoků v sousedních Spojených státech (zemře při nich cca 120 lidí denně).
I tak si ale myslím, že by si lidé, kteří jsou připraveni sloužit své zemi a někteří i ochotni riskovat zdraví a vlastní životy zasloužili více úcty a veřejného uznání. Téměř stejně tak si to ale zaslouží lékaři, zdravotní sestry a učitelé. I oni/ony slouží naší zemi, a i když asi málokdy jde o život, často obětují své zdraví, mentální i fyzické.